Po dvou měsících strávených pastvou na Syslovcích bylo rozhodnuto, že je čas na to, přesunout naše stádečko do Kurdějova.
Po konzultaci s různými meteopředpověďmi jsme jako ideální den pro převoz zvolili prý polojasnou sobotu. Probuzení do stále sílícího lijáku nám připomělo, že věřit se dá leda tak zákonu schválnosti, ale určitě ne meteorologům.
Na tyhle zrady počasí už jsme zvyklí, ale ošklivé (ač funkčnosti nebránící) zmrzačení auta brněnské skupiny při vyjíždění ze dvora bylo trochu moc a tak ranní nálada byla vcelku chmurná, zejména u Johči, která v tom okmažiku pochopila, kam bude nucena investovat svoji první výplatu z práce pro CzechGlobe.
Na Syslovcích jsme už tradičně využili našeho spřáteleného ovčáka, který ovečky za pomoci svých dvou borderek dovedl až do provizorního košáru. Půlku stáda jsme označili známkami a naložili do vozíku, díky čemuž vozík i zmrzačená Mazda beznadějně zapadly. Nakonec se ale po několika hodinách povedl najít hrdinný místní obyvatel s offroadem, který nám vytáhl alespoň auto, vozík (už bez ovcí) jsme potom odvlekli na pevnější terén vlastními silami. Došlo k dalšímu, dobrodružnějšímu nakládání ovcí volně v terénu, protože v košáru byla druhá polovina stáda. Těžko uvěřit, že se to povedlo, zvláště když v první várce byly větší a bezvlnaté kamerunky, které statečně bojovaly. 
Konečně bylo hotovo a první půlka zvířat se vydala do Kurdějova. Vyšlo sluníčko a vše nakonec vypadalo vlastně hezky. V Kurdějově jsme zapadli v okamžik, kdy jsme opustili silnici směrem na stezku na Kameňák. Nezbylo, než se vzdát jakékoli snahy projet dál (na další zahrabání pro dnešek jsme už fakt neměli síly, zvlášť když jsme tu byly jen dvě holky), vyložit ovce a modlit se, že je dovedeme skoro kilometr k provizorní ohrádce. Dobrovolnice Anička vyšla vepředu s pytlem pečiva, za ní Johča s černou vořeškou Lexi. Johča měla den blbec, takže si kromě nabouraného a zapadeného auta zapomněla i psí vodítko. Nezbylo jí proto než doufat, že zvíře bude poslouchat tak, jak má. Zapomnětlivost se ale nakonec ukázala tím největším štěstím, protože jinak by Lexice nikdy neměla příležitost předvést svoje schopnosti při práci na volno – pásla sice velmi ležérně a nestandartně a na závodech by byla diskvalifikovaná hned po prvních metrech, ale pro nás účel splnila skvěle.
Poté, co Johča s Aničkou spojenými silami vytáhly z bláta vozík, zůstala Anička na místě, stavěla ohradník na definitivní pastvině a Johča se vrátila pro zbytek stáda i ochranářů, už přesunutých bezpečně ke zpevněné silnici. Náušnice dostala i druhá část ovcovstva, naložili jsme je, sbalili všechny zbylé saky paky a přesunuli se zpět na Kurdějov. Zde už ovce ucítily svoje kolegyně, nabraly správný směr a Lexina jen popoháněla opozdilce, zaseknuté u šťavnatých trsů trávy. Ani vodič s pečivem nebyl zapotřebí. Zanedlouho bylo stádo opět spojeno. Kvůli všem těm dopoledním neštěstím jsme měli pěkný časový skluz a velmi rychle se začalo stmívat. Jako naschvál si všichni zapomněli čelovku a jediná Gabča, co ji s sebou měla, ji měla bezpečně uloženou v kilometr vzdáleném autě. Nezbylo než stavět ohradu a montovat solár v naprosté tmě a hluboké mlze. Členitý terén, plný zákeřných keřnatých propadlin a kolem vedoucích kluzkých bahnitých steziček tomu dodával další prvek dobrodružství. Nakonec se ale povedlo a o půl deváté večer bylo konečně vše hotovo a ovečky na svém místě. Kromě zásoby modřin a namožených svalů si ze včerejška odnášíme i spoustu zkušeností a tak jen doufáme, že je příště hezky zužitkujeme a další podobné boty se jen tak nebudou opakovat 
